Osvobození - Kap.2 ~ První vločka...

2. prosince 2013 v 17:16 | Liu |  Osvobození (SuperJunior, BTS)

Zdravím Vás!

Ano ano, je tu další kapitolka, maličko se zpožděním... omlouvám se^^
Za to musím říct, že tahle se mi opravdu líbí. Vypadla ze mě, ani nevím jak, šlo to samo~ A takové jsou nejlepší^^

Užijte si čtení~





Se soustředěným výrazem se vydal k terči do odlehlejší části zahrady, přesně, jak bylo naplánováno. Králičí kožešina na rubu jeho kabátce ho příjemně hřála, až se trošku zastyděl. Nestojí o nic z toho přepychu? Opravdu? Teď by ale kožešinu za potrhanou košily nevyměnil, ani kdyby musel. Za tím soustředěným výrazem se možná taky skrývalo něco víc. Ty dvě studnice hnědé sladkosti, viděl je tak jasně, jako včera, když na něj ten dokonalý anděl z ulice upíral svůj pronikavý pohled. Jako by ho uhranul. Nebyl si jistý, zda se vůbec dokáže plně soustředit na střelbu. Doufal v to.
Terč z východu zastiňovaly tři urostlé lípy. Byly hodně staré, prý i jeho otec a děd sedával v jejich stínu a chodil si k nim o radu, kterou slýchával v šustění listů. Stačilo prý jen správně vnímat. On sám to zatím nikdy nedokázal. Měl v sobě na to nejspíš moc velký zmatek. Touží se osvobodit od něčeho, čeho se nedokáže vzdát. Měl na sebe vztek, který nešel zahnat jinak, než otupení smyslů alkoholem. Stav zklamání ze sebe samého.
Postavil se na vyznačené místo pár metrů od terče, bokem k němu, a zhluboka se nadechnul. Chtěl si vystřelit jeden šíp jen tak, aby si zkusil, jak dokáže spontánně zamířit. Mířit na kus pomalovaného dřeva po půl hodinové koncentraci umí kde kdo. Co kdyby ale mířil na Někoho, kdo by nebyl tak velkorysý a tu půl hodinku na soustředění mu nedal. Moment, kdy zbývá jen pár vteřin na to, něco udělat. Nikdy to nezažil, ale hrozba toho byla reálná.
Vytáhl z toulce na zádech šíp s rodovým znakem, zaklesunl do luku a ten povytáhl k lícní kosti, aby zamířil. Zhluboka vydechl a soustředil se jen pár vteřin. Měl to v oku. Pustil tětivu, šíp s tichým zasyčením nekompromisně proříznul chladný vzduch a s charakteristickým zvukem se zabodlu doprostřed terče. Jinnie se spokojeně pousmál. Měl sto chutí si zatelskat, jakou náhle pocítil téměř dětskou radost. Nemusel. Z koruny lípy před ním uslyšel ten zvuk. Vzhlédl a jeho pohled se zabodl do muže, který mu včera skřížil cestu.
Zavrávoral. Polekal se. Zdálo se mu, že to tleskání znělo spíše opovržením jeho osobou než obdivu k němu. Znovu hmátl instinktivě po šípu a vytáhnul ho z toulce. Zaklesnul do tětivy, povytáhnul luk znovu ke své téměř dětské tváři a tětivu třesoucí se rukou napjal. Měl ale pocit, že i kdyby teď pustil, šíp by k tomu otrhanci, sedícímu na jedné z masivních větví, ani nedolétl.
Nezvaný host to zřejmě vycítil a zvonivě se zasmál. Nevypadalo to, že by ho na něj namířená zbraň nějak vyvedla z míry. Byl stále ledově klidný a na Jina se usmál.
"Nechci ti ublížit... ale pokud to tak cítíš..." rozpřáhl ruce a odkryl tím svoji hruď a břicho, místa, která se pro smrtelný zásah hodila nejvíce. "Střílej..."

Jin se zarazil ještě víc. Nebude utíkat? Jiného by tím možná ke střelbě přinutil, on sám ale zbraň váhavě stáhnul a zkoumavě si ho prohlížel. Co tu vlastně chce? Jeho oči znovu vyhledaly jeho podmanivý hořko čokoládový pohled a jeho tělo se lehce zachvělo, jako by se ho dtknul. Už jen tím pohledem ho svazoval a přitahoval k sobě. Nikoho takového dosud nepotkal. Sjel pohledem níž na jeho tělo. Svaly se rýsovaly pod lehce průhlednou potrhanou košilí a kalhotami pod kolena. Musela mu být zima, ale nebylo to na něm ani náznakem znát. Na košili měl ještě hnědou hrubou vestu, ale nevypadala, že by bylo v její moci to tělo zahřát. Všimnul si, že jeho chodila jsou špinavá, ztvrdlá od prašných cest a lehce rozpraskaná zimou. Jeho kůže, jindy nejspíš bílá jako měsíční světlo, byla zimou zbarvena lehce do červena. Přesto se však ani jednou neotřásl, jako on a to měl na sobě tu příjemně hřejivou kožešinu. Byl jako zjevení. Jinnie se na chvilku zamyslel, jestli se mu opravdu jen nezdá, ale další zvonivý smích mu potvrdil to, co cítil po celou dobu. Nezdá.

Cizinec stáhnul ruce zpátky k tělu, jako by předem věděl, že přežije. Jako by ani neriskoval.
"Co tu chceš?" donutil se konečně Jinnie k otázce, která ho tlačila. Nevěděl, jak na jeho přítomnost reagovat. Byl z něj nervózní. Sám nevěděl, proč nevystřelil. Naopak věděl, že každý jiný takovýhle otrhanec by už letěl k zemi s jeho šípem v hrudi. Musel bránit sídlo. Teď si tu zálibně prohlíží hrozbu a není toho schopen.
"Chtěl jsem tě vidět..." pronesl cizinec, jako by ani o nic nešlo. Jinnie se znovu zachvěl. Nebyla mu zima. Naopak mu najednou bylo horko. Sálalo z těla, pohledu a chování druhého a ještě z něčeho, co ho obklopovalo a Jinnie nebyl schopný to pojmenovat. Cítil to však intenzivně. Skoro ani nevnímal, že si ten drzoun dovoluje mu tykat. Mluvil s ním tak důvěrně, jako by ani neměl modrou krev, jako by se už dávno znali.
"A taky jsem si přišel pro radu..." usmál se na něj po chvíli tíživého ticha a porozhlédnul se po téměř prázdné koruně stromu. Skoro všechno šatstvo z listí Paní Lípa již odložila a zůstala jen ve spodničce. "Pro radu?" zopakoval po něm mladý šlechtic a tázavě se na něj podíval. Půvabný cizinec přikývnul, jako by to byla samozřejmost. Zůstal pak tiše a naspouchal šeptání těch pár lístků, které na stromě zůstaly. Jinnie ho jen fascinovaně sledoval. Ten okamžik měl téměř magický náboj. Nevěděl, kde se vzal, ale stěží mu dovoloval dýchat, natož pak se pohnout, či něco říct. Sledoval ho jak pomalu zakryl své oči něžnými víčky a zamknul je lehkým úsměvem na svých přenádherných rtech. Sledoval jeho hrudník, jak se pravidelně v pomalých intervalech zvedal a přímo cítil, jak do něj proudí studený vzduch, který je obklopoval. Byl tak zvláštní, jako by to ani nebyl člověk.
Nevěděl, jak dlouho ho takhle sledoval. Ale najednou se přistihnul, že cítí radost. Pořádně nevěděl z čeho, možná z něj čerpal sílu. I ten vztek na jeho samého byl pryč. Vyplnil ho jiný zvláštní pocit, hodně podobný tomu, který mě včera na náměstí v zajetí jeho pohledu. Jeho moc ale očividně netkvěla v jeho očích, ty byly pořád ještě zavřené.
Zafoukal lehký avšak severně studený větřík. Pročísnul jim oběma havraní vlasy a chudě oblečený muž na větvi se otřásl zimou. Na to se jen skoro až spokojeně pousmál, pomalu zase své oči odemknul a víčka se vrátila nahoru, na své do své bdělé pozcie. Jako rolety z nejvzácnějšího brokátu, které mu zastiňovaly pokoj. Pohladil něžně kmen starého stromu. "Děkuju.." zašeptal a jeho slovo donesl ten mírný větřík až k Jinově uchu. Nechápavě zavrtěl hlavinkou a trošku se probral z toho podivného stavu. "Na co si to hraješ?" štěknul po něm a trošku se zamračil. Dělá si z něj blázny nebo co? Z něj?! To si přece nikdo nedovolí, tak proč by měl on.

"Vůbec na nic... dozvěděl jsem se, co jsem chtěl a zas půjdu..." usmál se na něj Neznámý a vyhoupl se na nohy, až se Jinniemu na okamžik zastavil dech. Už ho viděl padat na tu tvrdou zem. Z takové výšky! Nebylo by to bez následků... Sledoval ho a měl nutkání běžet pod strom a chytat ho. Okamžitě si to ale zakázal. Jeho povýšenecké Já si v něm znovu vydobylo nadvládu. A znovu se z neznámého důvodu objevoval ten známý pocit. Zklamání a vztek, který vyvolával sám v sobě.
Znovu zafoukal vítr, tentokrát silnější než před tím. Z koruny majestátného stromu se ozvalo skoro bolestné syknutí, jak se zima zažrala cizinci do kůže, která rázem zčervenala maličko víc. Jinnie skousnul ret. Má ho nechat odejít? Takhle? Blíží se bouře a pokud nenajde úkryt, nic příjemného ho nečeká, minimálně prochladne, pokud rovnou neumrzne nebo neonecmocní a zemře na horkost. Moc dlouho se nerozmýšlel a začal rychle rozepínat knoflíky na svém kabátci s hřejivou kožešinou. Neznámý už dřepěl na kamenné zdi, připraven skočit dolů, když na něj zakřičel. "Hej! Na, vezmi si to..." podal mu na zeď teplý svršek a sám se trošku zachvěl, jak jeho tělo najednou sevřela zima. Zdaleka se však nepodobala té, které se zahryzávala do té již na pohled dokonalé narudlé kůže. Muž na zídce pokroutil hlavou a kouknul na Jina. "Děkuju, jen si ho nech... trpíš víc než já..." Pousmál se na něj a už chtěl seskočit, ale mladý šlechtic se nedal jen tak odbýt. "Prosím~" mňouknul trošku přiškrceně, nic jiného ho v tu chvíli nenapadlo. Upřímně doufal, že si jeho kabátec přecijen vezme, ale on opět s díky odmítnul, přečemž se usmál ještě půvabněji než před tím. "Ne... možná umrznu a možná to bude brzy... ale tobě mrzne duše příteli... a to je mnoho horší~" Ještě chvíli se na chladem roztřeseného a nechápajícího Jina koukal, pak seskočil ze zídky tam ven a zmizel mu z očí.

Mladý můž ještě chvíli stál s rukou nataženou než ji pomalu zamyšleně stáhnul k sobě a rychle si kabátec znovu obléknul. V hlavě mu zněla jeho slova a v duchu se snažil navodit si znovu ten hezký pocit, jako když ho sledoval. Nešlo to. Něco mu chybělo. Něco, co nacházel jen v jeho osobitém kouzlu. Zavrtěl hlavičkou, podíval se na luk a následně na terč. Pokud dříve byl nesoustředěný, svůj aktuální stav ani neuměl pojmenovat. Už to nepůjde, řekl si. Vzal luk a zamyšleně se vydal zpátky do jeho obrovského dobře vytopeného domu. Na nos mu během cesty spadla letos vůbec první sněhová vločka v tomto kraji...~
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KašpáreQ582 KašpáreQ582 | Web | 2. prosince 2013 v 17:29 | Reagovat

Řekla jsem ti někdy, že tě miluju?...Jestli ne tak to napravím..MILUJU TĚ! :333 Bože, děkuju za tuhle povídku...Děkuju ti za ní :3 Těšííím se na další díl :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama