Osvobození - Kap.1 ~ Ty Oči...

22. listopadu 2013 v 15:41 | Liu |  Osvobození (SuperJunior, BTS)
Hola!

Vrací se vám zatoulaná autorka^^ Resp. jen výpomoc mé talentované sestřičky, tak doufám, že mě budete mít aspoň zpoloviny ta rády jako ji^^

Abych trošku představila svou novou věc, je na motivy osudů Prokletých básníků, snad se to bude líbit^^

Tak se zatím mějte~
Liu~


Seděl u okna a popíjel. Nastávala zima. Její mrazivý smích kosil všechnu tu půvabně barevnou a hřejivou krásu podzimu. Všechno, co mohlo, se ukrývalo do milosrdných skrýší v naději, že jim ´přísná královna příroda dovolí zimu přežít. Jen pár strážců, v podobě černých havranů, se dál potulovalo po polích a mezi hustými mraky, napěchovanými první várkou sněhové nadílky. Byla prorokována velice tuhá zima, a již její začátek prozrazoval, že tentokrát bude předpověď správná. Zbýval měsíc do Vánoc.
Mladý šlechtic naklonil lahev silného alkoholu a nechal ho stéct mezi své dokonalé rty. Jemu bylo teplo. A stejně nebyl spokojený. Jistě… jméno, rod a jeho povinnosti vůči němu. Všechny ty promenády a plesy, povinnost bavit dámy ve stejné společnosti a mezi nimi si vybrat vhodnou ženu k zachování linie. Ani jedna se mu nelíbila, Všechny byly tak stejné a nudné, fádní, elegantní a rozchichotané. Byl to pohledný mladík a každá o něj usilovala. On však nestál ani o jednu. Obdivoval ten svět venku za dvířky jeho zlaté klece. Mít tak svobodu a křídla, aby mohl odletět a jen tak se toulat, jako ten havran, který práve sedl na okenní římsu.
Znovu se napil. Jeho svět začínal být zvláštně rozostřený a zprohýbaný. Všechny kontury zmizely a objekty se mu slívaly do jednoho velkého zbytečného nic. Pousmál se. Teď sedět někde venku a moct si´pořádně užít. V jejich obrovském domě pár sluštiček bylo, ale jeho touhu nevzbuzovaly. Začínal si myslet, že je s ním něco v nepořádku. On, stejně jako jeho okolí. Pánové v jeho věku už bývali dávno ženatí. Přičítal to absenci své touhy k manželství. A nějak moc to neřešil. Nechce… prostě nechce. Nechce být další panák, jako snad všichni v jeho okolí. Vždyť co by se změnilo. Plesy, promenády a další společenské akce by jen přibyly do jeho diáře, kde už teď měl chuť je všechny škrtnout. Ale nemohl. Měl touhu, ale stejnou měrou i strach. Z neznáma, které by pro něj nastalo, kdyby se rozhodl opustit ten jejich dokonalý svět. Ztartil by jistotu v podobě jeho starší sestry Jessi a pevnou půdu pod nohama. Bylo to zvláštní, zároveň po tom toužil. Byl by sám… neměl by kolem sebe nikoho, na koho by se mohl obrátit. Vůbec nikoho, jen ty havrany v polích.
Rozmlženým pohledem se podíval na prázdnou lahev, kterou svíral v ruce a obrátil ji dnem vzhůru, aby se přesvědčil, že už v ní opravdu není ani kapka svobody. Chtělo se mu spát. Opřel se v křesle a hlava mu spadla na rameno. Na to, dostat se do své postele s prachovými polštáři a hřejivou pokrýkou už neměl sílu. Pomalu upadal do spánku, cítil, jak mu ve snu rostou křídla a odlétá někam pryč. Konečně zase svobodný a blíž svým splněným přáním.



"Jine!" Rozezněl se pokojem silný a dost naštvaný hlas jeho sestry. Když otevřel oči, jeho zrak zahalilo ostré světlo a projela jimi palčivá bolest, která se posouvala dál do hlavy a sevřela ji v železných kleštích. Se syknutím oči znovu zavřel a promnul si kořen nosu ve snaze si trošku ulevit. Prázdná lahev se povalovala vedle křesla, které se na tuto noc stalo jeho postelí.
"To snad nemyslíš vážně! Už tě mám opravdu dost! Jsme pozváni na oběd ke slečně Jung, jestli za půl hodiny nebudeš vypadat jako člověk a nebudeš stát připravený dole v hale, nepřej si mě!" Zapištěla a práskla za sebou dveřmi, až se jeho hlava roztepala ještě víc. Nesouhlasně zavrčel. Slečna Jung… no jistě. Samozřejmě, že nezapomněl. To právě kvůli tomu se rozhodl sáhnout po lahvi. Slečna Jung byla jediná, která se z masy těch otravných husiček vyjímala. Byla ještě otravnější a navíc se Jess velice líbila, čímž měl mladý Jin vlastně už podepsaný svůj ortel. Tuhle si vezmeš a nebudeme o tom diskutovat. Slečna Jung je velmi milá, rozkošná a navíc má jméno, která ještě posílí to naše.
Pomalu nuceně vstal a zamotala se mu hlava tak, že spadnul zase zpátky do křesla. Znovu zavřel oči a promnul si kořen nosu. "Omo~" vydechl a znovu se pokusil vstát. Jestli se má dát za půl hodiny dohromady, měl by začít. Bylo mu zle. Poručil si na snídani jen kávu a něco malého, aby se trošku probral a převléknul se do lepších šatů. Posnídal s veškerým svým sebezapření a za půl hodiny stál opravdu v hale vypadajíc jako dokonalý mladý gentleman. Pořád se mu mírně točila hlava a žaludek měl jako na vodě, ale snažil se to nevnímat a na obličej si nasadil profesionální masku.
"Výborně~" Usmála se na něj Jess a potěšeně zatleskala ručkama. Moc mu to slušelo. Opravdu svému rodu nedělal ostudu, byl nejkrásnějším mladým mužem široko daleko. Nebylo divu, že o něj byl takový zájem. Ale ona už pro něj měla vybráno a ani Jin nevypadal, že by se snad zajímal o jinou. Jistě, nezajímal se o žádnou, ale tuhle si prostě vezme. Jess, momentální hlava rodiny, jelikož rodiče už nežili, se tak rozhodla. Jin se nuceně pousmál a vyšel na dvůr, kde už byl přistavený kočár. Galatně do něj nejprve pomohl své sestře a pak naskočil i on, sednul si, zády ke směru jízdy, na své místo. Sluha za nimi zaklapl dvířka, ozval se zvuk biče a následně se kočár s rachotem pohnul.


Nemluvili spolu. Jin se díval ven a snažil se posílit své vnímání. Jeli mezi dvěma poli, již mírně zastříbřenými mrazem. Havran, který na něm seděl polekaný rachotem kočáru s křikem opustil své stanoviště. Jak strašně mu záviděl. Kdoby to tak mohl udělat taky. I když v momentálním stavu by to na jeho organismus asi neměl zrovna blahodárný účinek. V duchu se pousmál. Pomalu vjížděli do města. Jejich sídlo bylo na samotě. Bylo to tak lepší, soukromí byl luxus, který si v přeplněném městě nemohl dovolit každý. Navíc to jejich "přátelé" neměli tak daleko, byli u nich docela často.


"Chyťte ty parchanty! Zase mi rozházeli zboží!" V mumraji na náměstí plném stánků zaslechl tahle slova nějakého hodně rozzuřeného trhovce. A pak veselý smích dvou mladých mužů v ne zrovna čistých a padnoucích šatech. Ten zvuk zněl tak svobodně, až mu zatrnulo. Záviděl.
Kočár trošku přibrzdil a oba muži přeběhli s veselým a škodolibým smíchem na druhou stranu cesty, takže je Jin viděl hezky z blízka. Oba byli vysocí asi stejně jako on a jeden z nich byl možná i v jeho věku. Víc ho ale zaujal ten starší. Prohlížel si ho celou tu dobu, co ho měl na očích. Byl pohledný… ne víc než to… byl krásný. Měkké a přitom mužné rysy jeho andělské tváře ho naprosto okouzlily. Pod oblečením prosvítalo dokonalé tělo. Musela mu být zima, napadlo ho. Ale vůbec na to nevypadal, určitě byl na to už zvyklý.
Znovu zabloudil na jeho krásnou tvář a jejich oči se setkaly. Jin sebou trhnul. Jako by se jeho zrak zabodl přesně do srdce, které začlo bít jako na poplach. Nerozuměl tomu. Polilo ho zvláští horko a nedokázal se soustředit na nic, ani na to, že mu vlastně ještě před chvilkou bylo zle. Viděl jen ty oči a ten dokonalý lehce arogantní úsměv.

"Hele vrchnost!" Zasmál se mladší z nich a drcnul do staršího. Jinnie to všechno vnímal jako by z dálky. "Projev přece svou úctu před vrchností, Hannie!" Zasmál se znovu a sám se pitvořivě poklonil. "Klaním se, jasnosti!" Smál se a z jeho tónu bylo jasně slyšet pohrdání. I starší se poklonil skoro stejným způsobem, ale jeho pohled byl stále zaražený jako dýka v Jinově srdci. Nebolelo to. Naopak to příjemně hřálo, jako by ho pohladil lehký vánek svobody a ještě něčeho tajemného, co nedokázal identifikovat. Pak mu oba mladíci zmizeli ze zorného pole a kočár se znovu rozjel rychleji, konečně se znovu dostal na cestu, přejeli náměstí.

Celý večer měl zvláštní pocit. Stejný, jako když spatřil ty dvě dokonalé studnice hořké čokolády, ano, k tomu by se ta barva snad dala přirovnat. Dokonce i ten oběd a následná konverzace se slečnou Jung se dala lépe snést. Doufal, že ho spatří i na zpáteční cestě. Rozhlížel se a doufal, že ho alespoň koutkem oka zahlédne. Náměstí ale bylo tentokrát klidné jako hladina jezera za jejich domem v bezvětří…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KašpáreQ582 KašpáreQ582 | Web | 23. listopadu 2013 v 18:46 | Reagovat

Hááá! :3 Jin,Jin,JIN! :3 Toto se mi páčí :3 :D A je to moc hezky napsané :) Ten začátek...no vlastně nemám žádné připomínky :D Je to vážně krásně napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama