Druhá tvář IV. - Andělský démon

6. září 2013 v 15:00 | Lucia |  Druhá tvář - paussed



TeukChul 18+ >:3 Enjoy!!



"Heechulie!" Otevře dveře a rovnou ke mně s úsměvem natáhne ruce. Můj anděl… zapištím a vletím mu do náruče.
"Teukie…" zavrním, ale víc nestihnu. Začne mě líbat tak divoce, že sotva popadám dech. Ani pořádně nevím, kdy mě dotlačil do ložnice a kdy se jeho ruka dostala pod moje tričko… Zavřel vůbec dveře? Aish… to je jedno! Dopadnu zády do peřin… to do mě vážně strčil? Sakra, takhle dravý ještě nikdy nebyl. Než se nad tím vůbec stačím pozastavit, je znovu u mě. Rychle mi svlékne tričko, skoro bych přísahal, že jsem zaslechnul rozškubnutí látky…sakra…moje jediné… vlastně jedno ze dvou, ale to druhé je nenositelné… doufám, že Hannie umí zašívat. Určitě umí, je to kluk šikovná… jen doufám, že ho po návratu domů nenajdu zmrzlého ve sprše… to by mi ještě scházelo… asi jsem mu měl vážně trošku teplé vody nechat. Na druhou stranu vlastně utužuji jeho zdraví, když ho nutím se otužovat, ne?
Moje myšlenkové pochody naruší prudký pocit vzrušení, když mi Angel nadrženě vydechne do ucha a stiskne v dlani můj rozkrok, který pak začne přes kalhoty třít.
"Chyběl jsi mi…" Vydechne, ale skoro ho nevnímám ani neslyším přes své vlastní vzdechy. Nechápu, co to se mnou provádí… ale šílím z něj. Začne mi rychle rozepínat kalhoty, o druhou ruku se opírá, takže s rozepínáním trošku bojuje. Přisaju se na jeho rty, nedočkavě zavzdychám a sám mu s tím pomůžu. Jak dlouho byl pryč? Dva týdny? Tři? Jak jsem to bez něj mohl vydržet..?!
Na chviličku ho od sebe odstrčím, ale jen proto, abych mu sundal tričko. Jediné, co v tuhle chvíli chci, je cítit jeho kůži na své. Vidět v jeho tváři slast a slyšet své jméno z jeho dokonalých rtů. Ten přebytečný kus látky odhodím někam pryč, je docela hezký, ale v tuhle chvíli naprosto zbytečný.
Mám pocit, že se spíš pereme o to, kdo koho svlékne dřív. Jako bych se do teď topil ve stereotypu bolesti, ponížení a přetvářky a nutně se potřeboval nadechnout jeho nahé kůže. Zajímalo by mě, v čem se topil on, že se teď chová stejně jako já, pološílený chtíčem. Za chvíli už jsme oba nazí, jako by mě v tu chvíli osvobodil, sundal mi pouta.
Sevře mě v objetí, svou chloubu otře o tu mou a pak znovu a znovu, tak naléhavě… Slastně mi vzdychá a sténá do ucha stejně, jako já jemu. Začínám mít pocit, že snad cítí to stejné co já… ale za ta léta na ulici a v postelích těch slizkých individuí jsem se naučil, že naivita se nevyplácí… a i něha může bolet… hodně bolet.
Zatnu nehty do jeho zad a pohyby boků mu vycházím vstříc.
"Teuku~" naléhavě vydechnu jeho jméno. Mám pocit, že umírám, ale jestli takhle chutná smrt, chci umírat věčně. Přehodí mi nohu, přes svůj bok a natiskne se na mě ještě víc. Na chvíli zavřu oči a další proud rozkoše mě donutí polohlasně zasténat a zalapat po dechu. Kluzké prsty, otírající se o můj otvůrek. Nečeká moc dlouho a jedním z nich do mě začne pomalu pronikat. Něžně, aby mi neublížil, a přitom se ani na chvilku nezastaví. Začne mě pomalinku dráždit.
Líbá mě na krk, ramena a šíji, všude tam, kam dosáhne, aniž by se musel odtahovat. Zmůžu se jen na slastné vzdychání, nedočkavě se pohnu proti jeho ruce, čímž znovu otřu naše vzrušení o sebe. Tlumeně zasténá, bez jakéhokoliv čekání, přidá další prst a prudce přirazí.
"Teukie!"
"Chci tě… moc tě chci~…" zašeptá mi do ucha, tak horce, že ve mně rozžíhá něco… o čem jsem dávno myslel, že na vždycky vyhaslo.
Ne… není to jen chtíč… tohle cítím jen s ním. Překulí mě na záda, nepřestává mě připravovat a vklíní se mezi moje nohy, které už nějak automaticky víc odtáhnu od sebe… Automaticky? … Ne, tohle nemá s automatikou vůbec nic společného. Chci ho! Slyším jen tlukot svého srdce, proudění své krve, přerývavý dech, splývající s jeho, a hlas mé duše, prosící, aby tohle horko nikdy nevyhaslo…

**Leeteuk**

Pro tenhle pohled bych byl schopný všeho. Jak se jeho křehké tělíčko otřásá pod prudkými přírazy mých prstů. Polohlasné vzdechy, tvář stažená slastí, lapání po dechu, pevně zavřená očka…
Mám rudo před očima… pokaždé, když si uvědomím, že nejsem jediný, kdo se ho dotýká, pomocí jeho těla se dobývá do stavu naprosté blaženosti. To, že by mu někdo mohl ubližovat, si raději snažím nepřipouštět, musel bych je všechny do jednoho zabít. On je můj… jen můj…!
Rozetřu lubrikant ještě po své chloubě a pak jí přitlačím na jeho otvůrek.
Slast zastíní mé smysly, když se do něj konečně ponořím. Zavřu oči pod náporem rozkoše, zakloním hlavu a prudce do něj přirazím. Ne, nešlo to vydržet…
Hlasitě zasténá a zaryje mi nehty do stehen. Na chviličku zastavím, musím se hodně přemáhat, nechci mu ublížit… já ne…

"Promiň…" skloním se k němu a začnu ho něžně líbat na obličejík. Jen neurčitě zavrní a sám se pohne proti mně, přičemž ještě schválně stáhne svaly. Mrška jedna. Asi mi chce vynahradit ty tři týdny, co jsem zanedbával. Nechápu, jak jsem bez něj mohl tak dlouho vydržet. Bez jeho dokonalosti. Občas si říkám, jak někdo takový může žít tak nuzným životem, jako můj Chulie. Nejraději bych si ho vzal k sobě a už nikdy nikomu nedovolil, aby mu ublížil… ale to by moje žena asi nebyla moc ráda. Jo… jsem ženatý, musím být, kvůli rodině. Ukamenovali by mě, kdyby zjistili, co jsem ve skutečnosti zač… a komu ve skutečnosti patří moje srdce. Nejhorší ale je, že ode mě odmítá i jakoukoliv pomoc. Už tolikrát jsem mu nabízel lepší životní podmínky, staral bych se o něj, nemusel by dělat nic z toho, co ho teď živí. Abych řekl pravdu, jsem z něj nešťastný. A pořád mi vrtá hlavou jedno jediné jméno, pokaždé mi ho připomenou jeho oči. Vždycky, když jsme spolu, alespoň jednou zazní. Hannie…
Vždycky, když o něm mluví, má v očích takovou zvláštní něhu. Možná, že to přeháním, ale… Dokážu si představit, jak si asi zpříjemňují společné soužití. Vždycky o něm mluví jako o svém 'bráškovi' ale něco mi říká, abych tomu nevěřil, i když bych moc rád. Snad jsem alespoň lepší než on… a snad mě má, alespoň trošku rád… I když Hanniemu se asi nevyrovnám…

Začnu se v něm pomalu pohybovat, snažím se být potichu, ale copak to jde? Jeho vzdychání mi vytlouká z hlavy poslední zbytky sebeovládání. Opravdu se snažím, nebýt tak prudký, jak bych chtěl. Nejde to moc dlouho udržet. Po chvíli už si ho tvrdě beru, vyžívám se v jeho hlasitých stenech. V jeho prosbách o víc… abych nepřestával. Jako by byl úplně mimo. Má pevně zavřené oči a nehty rozedře kůži na mých zádech. Pálí to, ale rozkoš a vzrušení jsou silnější, o moc silnější, než bolest, která je nakonec ještě podtrhuje.
Narovnám se a chytím ho za boky, abych mohl přírazy ještě prohloubit, pokud to vůbec jde, a líp na něj viděl. Je mi jasné, že tahle intenzita se nedá snášet dlouho. Ale teď je mi všechno jedno. Vždyť máme pro sebe celou noc. Až tahle smršť skončí, a cítím, že to bude brzo, pak si teprve pořádně vychutnám ten neuvěřitelný pocit, být s ním. Nejdřív musím ale uhasit tu žízeň, která ve mně celé ty tři týdny narůstala, až se stala téměř nesnesitelnou. Jednou rukou sklouznu do jeho klína a už jen letmý dotek u něj vyvolá okamžitou reakci. Zasténá snad ještě hlasitěji a na chvíli zakloní hlavičku. Když pak otevře oči a koukne do těch mých, vážně se mi zdá, že se dívám do očí úplně někoho jiného, nějakého zvířete. Ten divoký výraz…, nehty znovu zaryje do mých stehen. Fascinuje mě… neuvěřitelně mě fascinuje. Schválně zpomalím, jak své přírazy, tak i přírazy své ruky a nahnu se k němu. Nespokojeně zamručí a frustrovaně vydechne, snaží se pohnout proti mně a potichu zakňučí. Nejspíš byl opravdu blízko ráji.

"Teukie… prosím~…" kníkne a políbí mě roztřeseně na tvář. Celý se chvěje a jeho tělo sebou několikrát svévolně škubne, když pomalu přijedu po jeho chloubě a palcem obkroužím špičku.
"Lásko~…" vydechne polohlasně, ale dál poslušně drží. Při tom oslovení mě zamrazí v zádech a z jeho výrazu ve tváři soudím, že si to ani moc neuvědomuje. Na chvilku mě znovu napadne to jméno…Hannie… Co když myslí na něj… co když takhle říká jemu…

Kromě pocitu nesnesitelného vzrušení mě zaplaví ještě jeden. Žárlivost… Prudce přirazím rukou do jeho klína a hned potom stejně prudce do jeho tělíčka, až vyjekne.
"Jsi můj… jen můj… patříš mě, rozumíš?" Zavrčím mu do ucha a začnu znovu přirážet, pomalu a hluboko. "Jsem… jen tvůj, Teukie~…Lásko~…Víc…prosím~…" vzdychá a já se pomalu přestávám ovládat.
Splním jeho přání a do jeho tělíčka znovu začnu prudce přirážet, stejně tak začnu dráždit i jeho chloubu. Přesně jak jsem předpokládal, netrvá to moc dlouho a jeho tělo se pod mým napne jako tětiva. Přiškrceně zasténá, zvedne hlavičku a udělá se mi do ruky. Ještě párkrát přirazí do toho nesnesitelně úzkého prostoru, který mě obklopuje a udělám se s hlasitým zasténáním i já.

Svalím se vedle něj, utřu ruku do nachystaného papírového kapesníčku, pak očistím i jeho a přitáhnu si ho do náruče, zatímco unaveně oddechuje. Hladím ho po jemné kůži jeho zad, lehce potřísněné potem, a líbnu ho do vlásků.
"Já… musím domů…"zavrní po chvilce a ztěžka se posadí. "Hannie je tam sám…" dodá a mě se udělá před očima znovu rudo. Nevím, jestli ho mám dřív připoutat k posteli, nebo si to jít s tím jeho Hanniem vyřídit osobně. Nakonec neudělám ani jedno a jako vždycky jen koukám, jak se obléká.

"No jasně… to musíš běžet… přece tam Hannieho nenecháš samotného… on by se teď v noci sám bál, co?" Podotknu a nějak se mi nepovede zakrýt jízlivost v hlase. Zapne si kalhoty, natáhne se pro tričko a ustane v pohybu. Svůj pohled s nádechem nevěřícnosti otočí ke mně.
"Ty žárlíš?" Kouká na mě a pomalinku si podá tričko.
"A na koho z nich… bych měl žárlit nejvíc, hm? Kolik jich vlastně máš?" Sakra, co to zase plácám?! Do hajzlu! Měl bych sklapnout, z tohohle nic dobrého nekouká. Sám v sobě se nevyznám… je mi, jako bych… jako bych právě zjistil, že je mi nevěrný… jako by mezi námi vážně něco bylo. Jak mu tohle sakra můžu vyčítat? Vždyť by bez toho nepřežil..! Mám vztek sám na sebe a odnese to on…
"Teuku…" vydechne… zklamaně? Ne… tohle nechci…
Okamžitě se ale znovu zatváří jako profesionál a rychle se dooblékne. Chvíli se zastaví, kouká na mě a nadechuje se, jako by chtěl něco říct. Pak se jen cynicky ušklíbne, zasměje se a přejde ke dveřím.
"Hej, počkej!" Vymrštím se. Jenže když se na mě pomalu otočí s tím chladným výrazem ve tváři, odvaha je najednou zase ta tam. Zůstanu na něj zase jen tak koukat a nevím, co říct. Věděl bych… ale… nevím… kde začít a jestli to vůbec slyšet chce.
"Ještě něco?" zeptá se ledovým hlasem. Ani náznak úsměvu. Tak tohle jsem asi řádně pos-
"Chule… j-já…" a zase nic.
"Chceš ještě jedno kolo?" Pořád tak ledový… ale nedá se říct, že ledově klidný.
"Ne… já ti chci-


"Peníze si nech… kvůli nim jsem to nedělal… s tebou ne" Ani mě nenechá domluvit a zmizí mi z očí. Mám nutkání ho zavolat zpátky… ale nakonec jen poraženě sklopím hlavu. Já ho… vážně zklamal…Kdyby mě… aspoň nechal… to vysvětlit… hlavou mi víří jeho poslední slova. Nedělal to pro peníze…Se mnou ne…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kila-chan a nebo Ki-chan Kila-chan a nebo Ki-chan | Web | 6. září 2013 v 20:10 | Reagovat

Nuuuuu T.T To je smutný ten konec T.T Doufám, že is to nějak vyříkaji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama